Wendy moje zlatá, ani nevíš, jak jsi mi chyběla, omlouvám se ti, teď jsem nemocná, tak jsem zavítala na tvůj blog a koukám, že tohu je hodně ke čtení, což mě těší
na snění nikdy pozdě není, to je krásné
napíšu si to někam
ale tahle básnička je taková...ach jo :/ nevracej mě do té kruté reality a nech mě snít!
na to přece není nikdy pozdě, jak říkáš