Mj povídka - Zázrak ze školních lavic kapitola 2.

  Po chvíli se Michael zhluboka nadechl. 
,,Fajn tak jo. Odjíždím. 
  Odjíždíš?! 
  Mike kývl 
  Ale vždyt jsi tu teprv druhý den. 
  Já vím ale nemůžu s tím nic dělat. 
  Takže....Takže se ted vidíme naposledy? 
    
,,Ne nevidíme. řekl Mike s úsměvem, napsal mi své
  číslo a já mu dala to své.  

                                         
                                   
   
 ,,Tak ahoj Jenn slibuju že až budu mít čas tak ti zavolám. 
   Dobře tak ahoj MIku. 
   Ahoj Jenn. 
   
   Když jsem přišla domů tak jsem myslela na to
   jaké to bude až Mike odjede. Jistě můžu mu kdykoliv 
   zavolat ale co když nebude mít čas!
   Z toho přemýšlení jsem usnula. 

   Když jsem další den přišla do třídy Mikova židle byla 
   prázdná. Bylo mi s toho moc smutno. Opravdu smutno 
   málem jsem se s toho rozbrečela uprostřed hodiny.
   Když jsem přišla domů lehla jsem si a slzy které jsem
   v sobě od rána držela jsem nechala volně kapat na polštář.
   
   

   O 3 roky později... 
   Už se blížil závěrečný ples školy a já tam neměla s kým jít 
   protože mě nikdo nepozval. Když Mike řekl ,,až budu mít čas. 
   nevěděla jsem že nebude mít čas tři roky! 
   Možná na mě zapomněl nebo napsal dopis. napdlo mě. 
   Šla jsem skontrolovat schránku a opravdu. 
   Byl tam dopis a od Mika.
   Já rychlostí blesku běžela domů. 
 ,,jenn co se děje proč tu lítáš jak splašená? zastavila mě máma. 
   Mike píše! Mike píše!" 
   Ona se nad tím jen pousmála a já pokračovala do svého pokoje.
   
   Obálku jsem opatrně otevřela. a uvnitř byly dvě fotky a dopis.
    
   Ahoj Jenn!         
   Píšu ti aby jsi si nemyslela že jsem na tebe zapomněl. 
   Vlastně na tebe pořád myslím a je mi moc líto že tě nemůžu 
   vidět.Ty dvě fotky si schovej.Kdykoliv by ti bylo smutno
   tak jsem tu pro tebe alspon na těch fotkách. =) 
   Pokusím se přijed.
   Tvůj Michael.     

                            
                           
    
        O 6 dní později..... 
         
        Do závěrečného plesu zbývalo už jen pár hodin a mě stále nikdo
        nepozval. Nevěděla jsem jestli tam vůbec mám chodit ale nakonec 
        jsem se přemluvila vzala jsem si nejhezčí šaty jaké jsem jen měla,
        nalíčila jsem se a šla na ples.Všechno šlo výborně až do té doby kdy se
        tancovaly ploužáky.
        Seděla jsem tam z hlavou v dlaních.  
        
                                           

   ,,Smím prosit? řekl někdo nademnou. 
     Já zvedla hlavu. 
     Jistě" řekla jsem s úsměvem.
     Mikovi se oči rozzářili štěstím.
     S Mikem jsme protančili celý ples.
     Když ples skončil šli jsme se projít.
     Nikdo z nás nic neřekl. Hrobové ticho prolomil až MIke.
   
   ,,Já vím že se na mě zlobíš že jsem se ti tak dlouho neozval.
     Já se nezlobím Miku.
     Vážně ne?
     Ne vůbec ne vždyt mám ty fotky. řekla jsem a musela jsem se usmát
     Jaké....aaaa jo už vím jasně.    
     Já jsem ráda že jsi tady. 
     A vy jste se nastěhovali zpět do Londýna? 
     No...Jo. 
     
     S MIkem jsme došli až na pláž a potom jsme pozorovali západ slunce.
     
                                      
    ,,To je nádhera. řekla jsem.
      To jo.   
      Musím si pro něco skočit domů zachvíli jsem zpět. 
      Počkej to půjdeš až domů
      Ne já bydlím hned tady.
      Aha. řekla jsem s úsměvem.
                             
                                       
      MIke byl za chvíli zpátky a v ruce držel kytaru. 
    ,,Víš Jenn nedávno mě napadla jedna písnička a chtěl bych znát tvůj názor." 
      Mike začal hrát na kytaru a začal zpívat ta písen byla nádherná.
      Ten text ta hudba opravdu nádherná.
      Po celou dobu Mikova zpěvu jsem se mu dívala do očí a po chvíli jsem 
      se v nich ztratila. 
      
    ,,Tak co na to říkáš Jenn? 
      Promin co? 
      Ta písnička líbí se ti? 
      Jo ta písnička je nádherná.
      Tomuhle se nevyrovná. řekl Mike a s usměvem se na mě zadíval.
      Já jsem cítila jak se červenám."
     
      Ochladilo se.
   
    ,,Není ti zima? zeptal se mě Mike když viděl jak se klepu.
      Trochu. 
      Počkej na. řekl Mike a kolem ramen mi omotal svůj kabát.
      Ne MIku to nemůžu.         Ne to je dobrý já to vydržím."
      
      Ještě chvíli jsme koukali na západ slunce. 
      
    ,,Nechceš jít do vnitř?
      Moc ráda."řekla jsem a šli jsme do vnitř.
     
     
     Když jsme šli do vnitř Mike mi Gentlomensky otevřel dveře. 
   ,,To je nádhera. řekla jsem když jsem vešla dovnitř.  
     Děkuju. řekl Mike.  
     
   ,,Dáš si kávu nebo čaj?
     Kávu díky Miku.
     Za chvíli mi MIke přinesl kávu.
       
                                             
     Při pití kávy jsme si povídali.
     Mike mluvil úplně o všem.Hrozně hezky se mi s MIkem povídalo a čas s Mikem                hrozně rychle ubíhal.
     Když už nebylo o čem mluvit tak jsme jen seděli a dívali se vzájemně do očí. 
     Bylo ticho a já se začala v Mikovích očích ztrácet. 
   
   ,,Tak jo Miku moc ráda jsem tě viděla a dnešní večer s tebou 
      byl opravdu kouzelný ale už musím jít.  
      To je opravdu škoda že musíš odejít. 
      Máš zítra čas? 
      Jo zítra mám čas. 
      Tak ahoj zítra." řekla jsem s úsměvem,políbila jsem Mika na tvář 
      a ztratila se ve dveřích.
       
                                                 
     
                          
     POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...........